Peter Lauster: Cesta k vnitřní svobodě
Kritika mylných sebepojetí člověka (mužské a ženské chování je zděděné, žena musí být muži poddána) vnucených člověku společností, rodiči a učiteli a návrh cesty k pravdivému sebepojetí, založeném na respektu k realitě vlastních emocím, myšlenkám a poznání psychologických obran, skrze „meditaci“ – sledování toho co cítím a myslím si a hledání potřeb za tím skrytých, zlepšování uvědomování si sama sebe a následné osvobození se od existenciálního strachu – strachu z sebepoznání.
Recenze/Poznámky
Myšlenkové koncepty a teze, které Peter předkládá v knize:
- Nestačí knihu číst, je třeba aplikovat to co čtu, sledovat své vlastní pocity při čtení a zabývat se jimi – pokud chci něco z knihy mít a přiblížit se vnitřní svobodě.
- Vnitřní svoboda – vymanění se z vlivu obran a životních lží (mylná přesvědčení o životě).
- „Meditace“ tak jak jí popisuje autor, není ani nic esoterického, ani cvičení ve vyprázdnění mysli – je to prosté zastavení se v čemkoliv co právě dělám, vyhýbání se okamžité reakci na vnitřní impulzy k jednání a sledování vlastních emocí a myšlenek, uvědomování si sebe a svých potřeb; je to prosté poznávání sebe.
- Adaptace člověka na agresivní chování členů společnosti a rodičů v dětství dává vzniknout psychologickým obranám, uvězňuje člověka za neviditelnými, ale pociťovanými mřížemi konformity s normami a sebepojetím dospělých.
- Většina rodičů způsobuje dětem úmyslně psychické strádání a bolest – trestání. Dítě se vyrovnává se strachem z psychické bolesti dvěma způsoby – potlačením vlastních emocí a pokračování v jednání proti rodičovským normám, nebo přizpůsobením se rodičovským normám na úkor vlastních potřeb. V tom procesu mu pomáhají obranné mechanismy, od projekce, přes racionalizaci, identifikaci s autoritami, vytváření příznaků, citové pancéřování, vytváření reakcí, až po odmítání – a drogy, alkohol, psychofarmaka.
- V pubertě má člověk šanci na útěk z konformity, rebelování proti normám a často jí promarní. Místo úniku z konformity k sebepoznání a sebe-aktualizaci si jen vytvoří, nebo přijme jiné arbitrární normy a nic se nezmění na podstatě problému. Stále je ve vězení, změnil se jen architekt a vlastník.
- Obranami opancéřovaný člověk vypadá a chová se napovrch funkčně, ve společnosti může být úspěšný, ale vnitřně je rozpolcený a nešťastný, není v kontaktu se sebou a svými potřebami, žene se za dosažením vnějších, druhými definovaných standardů úspěchu. Nedokáže být ve skutečném kontaktu s ostatními lidmi, protože to vyžaduje otevření se a zranitelnost, chová se soutěživě, agresivně, nebo naopak přijímá pasivně svůj „osud“ – to co po něm chtěj druzí, ze strachu z vyloučení ze společnosti, z odcizení. On ale odcizen už je – sám sobě – nevnímá, potlačuje své emoce a potřeby. Není individuem, je jen výsledkem požadavků druhých – společnosti -, kterým se podřizuje.
- Sebe-aktualizace, individuace, není nic intelektuálně komplikovaného, není to složité na pochopení. Je to náročné na realizaci, protože odmítnutí konformity s požadavky a představami druhých vyvolává strach z odcizení a izolace. Tento strach je velmi silný. Síla toho strachu je měřena extrémností a absurditou katastrofických scénářů, kterými lidé ospravedlňují a racionalizují svoji konformitu se stávajícími společenskými normami a odmítají svobodu v sebevyjádření.
- Touha po svobodě v člověku zůstává a spolu se strachem z trestu za vyjádření vlastních emocí a myšlenek a rozvoje vlastního individuálního života (který přicházel v dětství od rodičů, ať již v podobě fyzické, tak psychické) způsobuje napětí.
- Strach z vyloučení je silnější, než strach z fyzického trestu – proto se také častěji využívá rodiči, je efektivnější. Vyloučení je horší a agresivnější způsob trestu než bití.
Další zdroje informací
Detailní informace
| ISBN | 80-7176-313-6 (vyhledat) |
|---|---|
| Rok vydání | 1978 |
| Kategorie | Psychologie |
| Stav | Přečetl jsem |