Můj syn – Reformátor Klanu aneb politická pohádka

Napsal Stefan Molyneux

FIXME: re-read, cleanup style and errors

Ach ten můj syn, …

Je mu 40 a už by opravdu potřeboval změnu kariéry.

Když mu bylo 20, vstoupil do Ku Klux Klanu, protože měl obavy o to že se Klan stává příliš velkým a agresivním. Tenkrát lynčovali nějakého chudáka jednou týdně, což mu připadalo špatné. Myslel si že by se Klan měl omezit na jedno lynčování za měsíc, protože jináč by se lynčování mohlo vymknout z rukou.

Já jsem strávil svůj život argumentací ve prospěch zrušení Klanu, takže jsem o jeho rozhodnutí měl smíšené pocity. Bez pochyb bych byl raději, kdyby Klan prováděl lynčování jednou za měsíc než jednou týdně, takže mě jeho přístup „práce zevnitř“ sváděl, ale měl jsem vážné pochyby o tom že to může fungovat.

„Ale tati,“ řekl mi před léty, „budu moci snáze lidem říci, že Klan by měl lynčovat jen jednou za měsíc místo jednou týdně. A to by byl krok správným směrem, ne?“

„No, nejsem si jistý,“ řekl jsem rozpačitě. „Nebudou si lidi myslet že lynčování je správné? Ospravedlňuješ tím princip.“

„Ale já chci snížit počet lynčování, tati!“ odpověděl. „V ideálním světě, samozřejmě, to by nebylo žádné lynčování, ale já počet lynčování snížím, což je krok správným směrem, správně? Mám na mysli, je lepší když je méně lidí lynčováno, je to tak?“

Znepokojovalo mě, že jeho přístup mi nepřipadal správný, ale nedokázal jsem přesně říci proč.

Posledních 20 můj syn v Klanu nechvalně proslul. Bere plat, chodí na meetingy – a dostal kontrolu nad svým vlastním okrskem přívrženců Kla­nu.

Musí se mu přiznat, že kdykoliv shromáždění Klanu hlasuje nad tím zda bude lynčování, můj syn hlasuje ‚ne‘. Často je jediný, kdo hlasuje proti.

Přesto, od doby co vstoupil do Klanu s cílem snížit počet lynčování, tak se lynčuje čím dál častěji.

Nyní, Klan, který před 20 lety lynčoval jednou týdně, lynčuje jednoho člověka denně.

A okrsek mého syna? Byl schopen omezit lynčování v oblasti nad kterou má kontrolu?

Ne. Faktem je, že lynčování v jeho vlastním okrsku během let také přibývalo.

Když se ho na to zeptám, jeho odpověď je vždy stejná: „Jistě tati, ale nemám tak velkou kontrolu nad tím kdo bude v mém okrsku lynčován. Samozřejmě jsem proti tomu, ale není moc co bych s tím mohl dělat.“

Před několika měsíci mi můj syn řekl že kandiduje na Velkého Šamana.

„Když se stanu Velkým Šamanem,“ povídá, „budu schopen vetovat většinu lynčování, o kterých se bude hlasovat. Pak budu mít opravdovou moc zredukovat počet lidí, kteří jsou zabiti, nebo zmláceni.“

„Ale synku!“ Vykřikl jsem hrůzou. „Lidé – kromě tebe – vstupují do Klanu z jediného důvodu. A to aby mohli lynčovat ostatní. Pokud jediné co chtějí je lynčovat, proč by pro tebe hlasovali? A když by jsi se tam nějak přece dostal, jakmile se jim pokusíš zabránit v lynčování tak tě vyhodí! Pokud zabráníš Klanu lynčovat, už to nebude Klan!“

„Ne,“ řekl vážně, „bude to pořád Klan – pouze menší, který bude lynčovat mé­ně!“

„Před dvaceti lety,“ řekl jsem jemně, „jsi řekl, že v perfektním světě by nebylo žádné lynčování…“

„Jistě,“ řekl, mírně se červenajíc. „Ale o tom nemůžu mluvit. O tom že by nemělo být žádné lynčování. Mám na mysli, to by bylo bláhové – nikdy by mě nezvolili Velkým Šamanem!“

„Správně, takže jsi na platformě ‚pro lynčování‘, pouze chceš méně lynčování.“

„Ano,“ řekl, přikyvujíc rázně, imunní ironie.

„Takže je špatné lynčovat hodně, ale je správné lynčovat má­lo.“

„No, ideálně, by se lynčovat vůbec nemělo…“

„Ale to není to co říkáš lidem. Říkáš lidem, že je správné lynčovat mé­ně.“

„Jistě – protože méně lynčování je lepší než více lynčování.“

„Ale žádné lynčování je lepší, správně?“

„Ano, v ideálním světě…“

„Tak proč to lidem neříkáš? Že chceš do čela klanu aby jsi ho zrušil!“

Zasmál se. „Och, nemyslím že je to dobrý nápad. Právě teď potřebujeme lynčování. Potřebujeme Klan. Už se stal moc velkým.“

Tak jsme se točili stále dokola, od pragmatismu k principu, tam a zpět… Bylo to k vzteku!

Po veřejné debatě, kde můj syn způsobil pozdvižení tím, že otevřeně konstatoval, že důvod proč určité minority nesnášejí bílé je, že bílí podporují Klan který je lynčuje, jeho podpora vystřelila z oblasti kolem 0% někam k 3%.

Přišel vzrušený. „Tati, opravdu se mi daří lidem předat zprávu svobody!“

Ušklíbl jsem se. „No – Nerad to říkám, synu, ale myslím, že jsi se právě střelil do nohy.“

„Co – cože?“ Jeho hlas zkameněl.

„Říkáš, že minority nesnášejí Klan kvůli lynčování, správně?“

„Správně!“

„Ale počet lynčování vzrostl pěti až šestinásobně od doby kdy jsi vstoupil do Klanu – včetně počtu lynčování v tvém okrsku!“

„Ale já hlasuji proti většině lynčování!“

„Ale synu! Vždyť jsi součástí Klanu! Podporuješ lynčování! Jak můžeš tvrdit, že Klan je nemorální?“

„Protože, jak už jsem řekl nejméně deset-tisíckrát za posledních 20 let, lynčuje se příliš, tati!“

„Takže si myslíš, že menšiny tě teď budou milovat? Když říkáš, že mají každé právo nesnášet lynčování, které podporuješ méně? Můj bože, synu – od kdy je nejlepší výsledek, ve který může dobrý člověk doufat, prezentace sebe sama jako menší zlo?“

„Protože změna musí být postupná, tati!“ vykřikl. „Zastavilo tvé podcastování a psaní jedno jediné lynčování? Alespoň jsem venku v reálném světě a snažím se něco dělat!“

„A čeho jsi po 20 letech dosáhl? Mnoho let zátky jsi mi řekl: ‚Tati, jdu do toho abych snížil počet lynčování.‘ A bral jsi peníze Klanu a stýkal se s těmi vrahouny po desetiletí a jaký je výsledek? Více lynčování. Klan má více moci! Čeho jsi dosáhl?“

Vyskočil. „No, jo, jistě, nyní je více lynčování, ale umíš si představit co by se stalo když by jsem se ke Klanu nepřipojil? Místo jednoho lynčování denně, by mohly být dvě nebo tři!“

„Jak to víš? To je jen něco co si říkáš sám sobě, aby jsi necítil že jsi porušil své principy pro nic. Není k tomu žádný důkaz!“

„Hlasoval jsem proti většině lynčování!“

„A přesto se lynčovalo! A stále zůstáváš s těmi vrahouny!“

Z nenadání změnil taktiku. „Proč se tolik staráš o to co dělám? Oba jsme pro méně lynčování, oba jsme na stejné straně plotu, neměli by jsme spolu bojovat.“

„Ale ty bojuješ se mnou,“ řekl jsem jemně. „Nechápeš to?“

Nastalo dlouhé ticho. Náš vzájemný hněv byl vyčerpán.

„Co tím myslíš?“

„Synu, ty si myslíš, že lynčování by mělo být reformováno, já si myslím, že by mělo být zrušeno. Je to jako s otroctvím.“ Vzdech jsem. „V devatenác­tém století, mnoho lidí bylo znepokojených otroctvím. Hluboko cítili, že otroctví je nemorální. Ale také se báli skutečné změny. Tenkrát byly dvě skupiny: reformátoři a abolicionisté. Reformátoři slibovali lidem, že otroctví může být učiněno humánnějším, s otroky může být zacházeno lépe, mohou být biti a znásilňováni méně – a otroctví tedy nemusí být zrušeno. Prosazovali zákony proti extrémnímu zneužívání otroků, pořádali shromáždění, sháněli peníze – ohromné množství času, energie a zdrojů bylo promrháno pokusy o reformu otroctví. A zatímco celá desetiletí pracovali a pracovali, více otroků bylo bito a znásilňováno a jejich podmínky se zhoršovaly a – podle mě nejhorší věc – lidé, kterým otroctví vadilo, dostali uklidňující iluzi, že nemusí být zrušeno.“

„Na druhou stranu abolicionisté věděli, že otroctví nemůže být reformováno, že otroctví je skrz na skrz zlo, a že musí být zrušeno. Nejnebezpeč­nější oponenti abolicionistů nebyli ti, kteří byli bez ostychu pro otroctví. Jejich nejnebezpeč­nější oponenti byli reformátoři.“

Zakoulel očima. „Takže – říkáš, že teď jsem tvůj nepřítel?“

„Ne, protože tuto konverzaci máme poprvé. A to je mi líto. Ale to co děláš, a to co jsi dělal posledních 20 let, říká lidem, že Klan může být morální, stačí když bude v jeho čele správný člověk. Dáváš lidem falešnou naději, protože Klan nemůže být nikdy morální. A tak lidé ustupují od zrušení Klanu, protože to se zdá extrémní, protože tady je tenhle chytrý, výmluvný člověk, který je v Klanu 20 let, který říká, že Klan je morální a potřebný a jediné co musíme udělat je ho postavit do čela Klanu. Takže když já přijdu a říkám, že Klan je nemorální a musí být zrušen, víš co mi lidé řeknou? Řeknou, ‚Nééé, budu podporovat tvého syna, má skvělý plán na reformu Klanu, souhlasím s většinou toho co říká, je příliš lynčování – nemusíme se zbavit Klanu, to je příliš extrémní.‘ A to se dělo posledních 20 let, synu. Dáváš lidem falešnou volbu, která jim umožňuje vyhnout se nezbytné změně, konfrontaci zla v jejich středu. A ospravedlňu­ješ Klan tím, že se prohlašuješ za dobrého člověka a člena Klanu. Řeknu ti tohle naprosto upřímně: kdyby jsi neexistoval, Klan by tě musel vynalézt.“

Nastala dlouhá pauza.

„Dobrá tati,“ řekl nakonec můj syn, podíval se mi do očí. „Vzdám se kandidatury na Velkého Šamana. S jednou podmínkou.“

„Cokoliv!“ Vykřikl jsem nadšeně.

„Přestaneš podporovat Rona Paula.“

---

Chcete-li se dozvědět více informací o autorovi, pokračujte na stránku o Freedomain Radiu.