Odhalení mého tajného života
Napsal Stefan Molyneux
Myslím že přišel čas odhalit mé tajemství.
Posledních 20 let jsem žil dvojí život.
Už mě unavuje lhát a chtěl bych oficiálně vše přiznat.
Žiji tajný život jako černoch.
Byl jsem vychován ve velmi rasistické komunitě a věřil jsem všem těm lžím o „bílé síle“, než jsem se začal vzdělávat sám. Moji rodiče, sourozenci a všichni kamarádi byli členy Klanu. Brali mě sebou na srazy Klanu, kde jsem sice povzbuzoval, ale necítil jsem se při tom zrovna příjemně.
Před 20 lety mě začala fascinovat černošská historie. Přečetl jsem o ní vše co jsem mohl a pak jsem na univerzitě vstoupil do černošské aktivistické skupiny.
Nejprve mě váhali přijmout, protože se barvou kůže spíše přibližuji hašenému vápnu, než čemukoliv jinému, ale poté co jsem jim připomněl že základem jejich filozofie je anti-rasismus, tak mě přece jenom přijali.
Ohledně své minulosti jsem byl velmi otevřený a časem mi má historie byla prominuta.
Mnoho let jsem tajně pracoval jako „černošský“ aktivista, samozřejmě v pozadí. Psal jsem proslovy a sháněl peníze – a nakonec jsem se cítil jako že mezi ně skutečně patřím.
Také jsem se snažil přesvědčit své „bratry“ a „sestry“ o přesunu na svobodnější pozici. Když jsem se k nim připojil, tak většina z nich byli socialisté ale také pacifisti. Pomohl jsem jim vidět problémy v jejich politických názorech. Opakoval jsem stále, že stát je násilí a pomalu jsem získával přeběhlíky na stranu ideálu pacifismu jak v politických tak rasových záležitostech.
Nicméně, můj tajný život dnes skončil, takže můžu rovnou přiznat úplně všechno.
Dnes ráno jsem byl dotažen do Ronnieho kanceláře a byl pořádně proklepnut. Ronnie je šéfem skupiny.
„Co se děje, Stefane?“ říká mi. „Slyšel jsem že se pořád stýkáš s těmi rasistickými bastardy kteří tě vychovali.“
Ronnie hodil na stůl několik zrnitých černobílých fotek. Sebral jsem je a prohlédl si je. Byl jsem na nich já s rodinou u večeře. Já s kamarády jak házíme podkovy na tyč. Já se zdviženým palcem na u grilu s přáteli z dětství.
Polkl jsem. Věděl jsem že dnešní den jednou musí přijít.
„Ano, samozřejmě. Otevřeně to přiznávám.“
Ronnie přimhouřil oči. „Jsou stále v Klanu?“
„Ano – ano, možná. Někteří z nich mohou být, alespoň myslím… Ale cítím, že jsem s nimi na dobré cestě k…“
Zvedl ruku. „Nechci to slyšet. Tihle lidi z tebe vychovali rasistu a tobě se z toho podařilo dostat a spatřil jsi světlo. Skvělé. Vždy jsem to obdivoval. Ale proč se sakra s těma blby pořád stýkáš?“
Poposedl jsem na židli. „No, mluvil jsem s nimi o větší otevřenosti v rasových vztazích, o tom jak se cítit příjemněji ve společnosti různých typů lidí, o tom že by měli otevřít svou mysl, a tak podobně…“
„Skutečně? A čeho přesně jsi se svými krásnými slovy dosáhl?“
Zamyslel jsem se. „No, během těch let jsme měli několik velmi zajímavých debat.“
„Jejichž výsledkem bylo…?“
„Co tím myslíš?“ Zastavil jsem se.
„Pokračuj,“ řekl Ronnie. „Měl jsi tyhle debaty, rok co rok. Podařilo se ti změnit něčí názor?“
„Myslím si, že se svým způsobem zlepšují i když je samozřejmě obtížné říci jak přesně…“
„Ve skutečnosti to není vůbec obtížné,“ přerušil mě Ronnie a podal mi přes stůl list papíru.
Sebral jsem ho a začal číst. Jména všech členů mé rodiny – a většiny mých přátel – byla vypsána pod nadpisem „Obnovená členství v Klanu.“
Ronnie se na mě podíval a řekl „Vidíš? Vůbec to není obtížné říci. Stefane, jsi s námi už 20 let. Byl jsi velvyslancem našich ideálů v tvé komunitě. Vážíme si mírumilovných rasových vztahů, vážíme si dobrovolnosti, vážíme si rovnosti všech ras. Ty se je snažíš přesvědčit už dvě desetiletí a jaký byl výsledek tvého snažení? Tví rodiče obnovili svoje členství v Klanu. Tvoji bratři a sestry obnovili své členství v Klanu. Tví přátelé obnovili své členství v Klanu.“
„Ano, ale…“ zakoktal jsem a moje tváře zrudly (sakra, občas je těžké být běloch!). „Ale musíš pochopit – pro ně je to jen přátelský spolek, oni nevědí o čem Klan přesně je a neúčastní se žádných…“ Zarazil jsem se. To slovo bylo tak těžké vyslovit…
„Lynčování, můj příteli,“ zamručel Ronnie. „To je to slovo které se ti nechce říci.“
„Správně, správně,“ zamumlal jsem. „Ale oni nevědí o co jde, o čem to všechno je…“
Ronnie se ke mě naklonil. „Ale ty jsi měl více jak 20 let na to, aby jsi jim vysvětlil ‚o čem‘ Klan je. Je to tak?“
„Ano, a myslím že jsem na dobré cestě, ale s těmihle věcmi musíš být trpělivý…“
„Nedal jsi jim své nejlepší argumenty za posledních 20 let? Zapomněl jsi jim sdělit, že cílem Klanu je vraždění černochů? Neřekl jsi jim o násilí, které podporují svými členskými poplatky, morální podporou a jásotem na srazech?“
Otevřel jsem ústa a sklonil oči. „Ne, řekl jsem jim všechno.“
„A jaká byla jejich reakce?“
„Eh, oni jaksi souhlasí na abstraktní úrovni, ale nějak se to nepromítá do jejich skutečných rozhodnutí v reálném životě. Snažím se jim pomoci spojit abstraktní s reálným, ale je to jak být hlavou do zdi. Nedaří se mi spojit hodnotu – anti-rasismus – se kterou víceméně souhlasí – s jejich členstvím v Klanu. Nedaří se mi je přesvědčit, aby žili to v co věří…“
Ronnie dlouhou chvíli mlčel. „A ty si myslíš, že problém je v nich?“
„Ano, samozřejmě – to je přece to, o čem se celou dobu bavíme, ne?“
„Ne, Stefane. To není o čem se tady bavíme. Nebavíme se o nedostatku integrity na straně tvé rodiny.“
„Ne? Pak…“
„Bavíme se o nedostatku integrity na tvé straně. Bavíme se o tvé zradě tvých vlastních nejvyšších hodnot.“
Ronnieho kancelář se najednou zdánlivě zatřásla. „Co – co mi tím chceš říct?“
Ronnie vytáhl z kapsy malý pamflet. „Víš co si Klan myslí o používání násilí?“ Ronnie otevřel pamflet na založené straně a začal číst: „Použití násilí je zcela oprávněné ve jménu ochrany bílé rasy. Všechny menšiny – a všichni kdo je podporují – smějí být legitimně napadány. Je povinností každého bílého muže ochraňovat svůj národ a rasu, za použití libovolných prostředků potřebných k vypuzení zkorumpovaných ras z jeho země.“
„Ano – ano, pamatuji si to z dětství. Vím, že se to od té doby nezměnilo.“
Ronnie položil pamflet na stůl. „Uvědom si, že tě tvá rasa nebude chránit před Klanem. Jasně říkají: ‚Všechny menšiny a všichni kdo je podporují.‘ Pokud by bylo podle těchto lidí – pokud by bylo podle tvých přátel a rodiny – tak by jsme viseli na stejném stromu.“
Pocítil jsem se závrať – jako bych balancoval nad hlubokou propastí.
Ronnie pokračoval: „Věnoval jsi svůj život boji proti násilí a rasové nesnášenlivosti. Zřekl jsi se své vlastní rasistické minulosti. Napsal jsi ty nejkrásnější proslovy bránící rasovou harmonii, toleranci a pacifismus. Sháněl jsi peníze od dobrovolníků. Vždycky jsi nám radil nepoužívat násilí a mnoho z nás – včetně mě – jsi přesvědčil, aby jsme využívali nenásilné prostředky k dosažení našich cílů. Přesvědčil jsi i mého vlastního syna a místo ulice se nyní snaží kandidovat. Skutečně věříš tomu co jsi hlásal?“
V krku mi najednou vyschlo. „Věřím…“ Zachrchlal jsem.
„A očekáváš od ostatních že se vzdají svého rasismu?“
„Ano.“ „Tak proč se nechceš vzdát svých rasistů?“
Ta otázka mě zasáhla jak kladivo. „Já – Já myslím, že…“
„Po desetiletí jsi se snažil změnit myšlení těchto lidí a nedostal jsi se nikam. Opakovaně jsi jim říkal, že násilí je nemorální a i přesto, že pokračují v obhajobě násilí proti tvým přátelům – a tobě – tak s nimi stále trávíš svůj čas, bavíš se s nimi, žertuješ s nimi, směješ se s nimi a večeříš s nimi. Ničíš naše hnutí. Ničíš své hodnoty. Ničíš jakoukoliv šanci na náš úspěch.“
„Jak to?“
„Protože nemůžeš chtít po lidech, aby brali tvé hodnoty vážněji, než je bereš ty sám. Pokud nenásilí je tvá hodnota, pak stýkání se s lidmi kteří obhajují násilí, jasně vyjadřuje, že své hodnoty nebereš ani trochu vážně! Pokud si Žid užívá party s Nacisty – kteří mu otevřeně přejí smrt – pak zcela jasně nebere své židovství ani trochu vážně. Ve skutečnosti tím, že se stýká s těmi, kdo obhajují jeho vraždu, vyjadřuje nenávist k sobě samému, nedostatek respektu k vlastním hodnotám a patetickou potřebu omlouvat ty, kteří mu přejí to nejhorší!“ Ronnie na moment zastavil, aby nabral dech. „Vidíš kam mířím?“
Opřel jsem se na židli. Srdce mi bušilo. „Takže – říkáš, že se mám vzdát všech svých přátel a rodiny kvůli této ideologii? Chceš po mě abych se nestýkal s lidmi jen kvůli tomu, že se mnou nesouhlasí? To je – to je jak kult!“
Ronnie se na mě chvíli koukal a pak pomalu přikývl. „Myslíš si, že by žena měla přerušit jakékoliv vztah z mužem který jí znásilní?“
„Ano, samozřejmě.“
„A myslíš si, že by žena měla přerušit vztah i s rodinou toho muže, pokud schvalují její znásilnění?“
„Ano.“
„A měla by ta žena také přerušit vztahy s přítelem, který jí říká, že by měla být opět znásilněna v budoucnu a který je ochoten zaplatit někomu, aby jí znásilnil?“
„Ano.“
„A když ta žena vstoupí do skupiny, která se staví proti všem formám znásilnění, měla by se přátelit s lidmi, kteří věří, že všechny ženy by měly být znásilněny a kteří darují peníze, čas a úsilí k dosažení tohoto cíle?“
„Ne.“
„A když dokáže, že znásilnění je špatné a její přátelé pochopí její perspektivu a její strašnou zkušenost a racionalitu jejích argumentů a i přesto dále darují čas a peníze, na zajištění toho aby i nadále byla opakovaně znásilňována, měla by se s nimi i přes to dál přátelit?“
Polkl jsem. „Ne.“
„A záleží na tom jestli mezi ty lidi patří její rodiče, sourozenci nebo dlouhodobí přátelé? Pokud je skutečně proti znásilnění, dává smysl aby se nadále ‚přátelila‘ s lidmi, kteří nejenže se znásilněním souhlasí v abstraktním smyslu, ale také věnují značný čas a energii k podpoře těch, kteří ji chtějí znásilňovat?“
„Ne.“
„A co když je právě znásilňována? Měla by se dál přátelit s těmi, kteří stojí okolo a povzbuzují násilníka?“
„Proboha ne! To by bylo nelidské!“
Ronnie se z ničeho nic předklonil a udeřil pěstí do stolu. „Tak proč se s nimi přátelíš?“
Opřel jsem se a sevřel opěrky u křesla. Moje závrať se zvětšovala. Vypadalo to jako by se Ronnieho kancelář otáčela.
„Co to říkáš?“ Zeptal jsem se zavírajíce oči, slzy na krajíčku.
„Stefane, musíš se buď vzdát svých hodnot, nebo těch kteří je popírají. Musíš se vzdát nenásilí, nebo těch kdo podporují násilí. Musíš začít brát svoji filozofii vážně, nebo si přestat hrát na filozofa.“
Uplynula dlouhá chvíle. Otevřel jsem ústa, bez jakékoliv představy co dál řeknu.
Naštěstí, Ronnieho telefon zazvonil a překvapil nás oba.
„Omlouvám se Stefane,“ řekl natahujíce se pro sluchátko, „ale musím to vzít. Je to interview o mém synovi který kandiduje do úřadu.“
Přikývl jsem. Velmi se mi ulevilo a dal jsem se na odchod.
Jenže když jsem otevřel dveře, došlo mi to a otočil jsem se. „No počkat!“ Vykřikl jsem.
Chcete-li se dozvědět více informací o autorovi, pokračujte na stránku o Freedomain Radiu.