Zavřena v kufru auta aneb politický přístup k nakupování

Napsal Stefan Molyneux

Po té co se moje žena rozhodla účastnit kurzů politické vědy, začali se u nás dít divné věci. Dnes ráno u nás někdo zaklepal na dveře a tak jsem šel otevřít. Spatřil jsem ohromnou postavu muže. Sháněl se po mé ženě.

„Myslím, že se právě chystá jít nakupovat,“ říkám mu.

„Jasně,“ zabručel muž, pohupujíc párátko v ústech jako by to bylo malé veslo, „to je taky důvod proč jsem tu.“

Chvíli jsem se na něj díval a pak jsem pokrčil rameny. Osobní nákupní asistent? Profesionální tahač tašek? Masér chodidel? Kdo ví?

Najednou slyším svoji ženu jak jde po schodech dolů a volá: „Výborně, jsem připravena!“.

„Dobře,“ říká ten chlap. Z pod kabátu vytáhl velký pytel a povídá mé ženě: „předkloň se“ a začal jí přetahovat pytel přes hlavu.

Nejprve jsem ho chtěl chytit za ruku, ale raději jsem se rozhodl použít pouze slov a tak jsem se důrazně zeptal: „Co to děláte!?“

Moje žena zvedla ruku, aby ho zadržela, usmívajíc se povídá: „To je v pořádku, bojím se že můj manžel je libertarián.“

Muž postavil oči v sloup, pak vzdech, zkřížil ruce a opřel se o rám dveří.

„Vidíš miláčku,“ povídá mi žena, „opravdu chci jít nakupovat…“

„Takže… tenhle muž tě musí nacpat do pytle?“

„Samozřejmě! Tak to funguje. Dříve jsem tomu nerozuměla, dokud jsem nezačala chodit na kurz politické vědy, ale teď je to tak zářivě jasné!“

„Co je jasné?“

„No, dříve, když jsem chtěla jít nakupovat, nefungovalo to moc dobře, nebyla jsem tak efektivní. Jen jsem si vzala peněženku, klíče od auta, zajela do obchodu a – prostě nakupovala. Chci tím říct, jak bláznivé to bylo? Teď už konečně vím jak se to má dělat. Takže když chci do obchodu, zavolám tohoto jemného džentlmena, který si vezme mojí kreditku, nacpe mě do pytle, pytel zavře do kufru mého auta a pak mě zaveze do obchodu a udělá za mě nákup – a také si za mé peníze koupí něco pro sebe! No není to o hodně lepší?“, povídá s rozzářený­ma očima.

„Teď vážně, miláčku – vůbec mi to nedává smysl, natož aby to bylo o hodně lepší!“

„Miláčku,“ povídá mi mile, „takhle to ale má přece být. Když něco chci udělat, zavolám někoho kdo mě k tomu přinutí! Co by mohlo být lepší? Takhle je to perfektní!“

„A nechá ti pak tvé auto?“

Moje žena se podívala zkoumavě na velkého muže, slunícího se v našem vchodě. Pokrčil rameny. „Nevím. Myslím že by se mi na den či dva mohlo hodit. Zavolám ti až ho nebudu potřebovat a pak si ho můžeš vyzvednout. Dobrá?“

„Ne, nedobrá!“, teď už jsem se naštval, „Když chce moje žena jít nakupovat, nepotřebuje vás, aby jste jí k tomu donutil a ještě si koupil nějaké věci pro sebe!“ „Ale zlatíčko,“ povídá mi žena mile. „Takhle to přesně má fungovat. Takhle přesně pomáháme chudým v sociálních programech, je to tak?“

„Cože?“

„Asi takhle, my voliči chceme pomoci chudým, správně? Takže si zvolíme politiky, kteří nás pomoci chudým donutí. Seberou nám naše peníze, kolik se jim zlíbí dají chudým a také si koupí spoustu věcí pro sebe! A jestli tenhle způsob dělání věcí je dost dobrý pro něco tak důležitého, jako je pomoc chudým, jistě je dost dobrý pro něco tak nedůležitého jako moje nákupy! Mám pravdu?“

„Ale – když chceme pomáhat chudým tak moc, že si zvolíme politiky, kteří nás k tomu donutí, pak k čemu je potřebujeme v první řadě? Proč nepomůžeme chudým sami?“ „Aha,“ povídá mi s vítězným úsměvem, „to je přece proto, protože jsme příliš sobečtí na to aby jsme pomáhali chudým sami!“ „Ale pokud jsme tak sobečtí, tak si zcela určitě nezvolíme politiky, kteří by nás donutili chudým pomáhat! Takže vláda to za nás určitě neudělá. No a jestliže většina lidí chce pomáhat chudým, pak jistě nepotřebují politiky, kteří by je k takové pomoci nutili, je to tak?“

Vítězný úsměv se mění ve zmatený pohled. „Nebo jináč…“

„Podívej se například co se děje u nás! V minulosti, když jsi chtěla jít nakupovat, tak jsi prostě šla do obchodu a koupila jsi přesně to co jsi chtěla! Teď se podívej se na všechny ty dodatečné náklady a komplikace – tenhle chlap musí přijít, nacpat tě do pytle a odvézt tě do obchodu v kufru tvého auta, nakoupit to co si on myslí, že můžeš chtít a koupit si taky něco pro sebe. Jak je tohle efektivnější – nedejbože lepší – než to jak jsi nakupovala dříve?“

Zamračí se. „Ne, to nen…“

„Jestliže tedy zařídíme, aby nás všichni tihle politici donutili dát jim peníze na pomoc chudým, co se stane když je utratí způsobem, který chudým vůbec nepomůže? Co když se rozhodnou, že si větší část peněz nechají a chudým dají jen málo? Dostaneme pak své peníze zpět? Podívej se, jestli chceme pomoci chudým – nebo nemocným, nebo starým lidem, nebo komukoliv – pak to prostě uděláme. Pokud vláda odráží vůli lidu v těchhle otázkách, pak nepotřebuje lidi nutit ty věci dělat. Pokud vůli lidu neodráží, pak je to obyčejná tyranie. Chápeš co říkám?“ „Ano, ale…“ Moje žena se nyní viditelně snaží dostat z pomalu se rozplývající mlhy etatismu.

A tak jí povídám: „Poslyš, kdo ti všechno tohle řekl?“

Velký muž se k nám nakloní a zabručí: „Já jsem jí to řekl“.

„Ano,“ nepřítomně potvrzuje moje žena jeho slova. „Omlouvám se že jsem vás nepředstavila. Tohle je můj profesor z kurzu politických věd­.“

Natáhne ke mě svou obrovskou ruku. Koukám na ní.

„Hele,“ říká profesor „nemám na vás celý den. Co kdyby jsme hlasovali? Předpokládám,“ nakloní se k mé ženě „že můžu počítat s tím, že uděláte správnou věc a ukážete, že rozumíte látce které se učíme v kurzu.“

Moje žena pomalu přikývne a kouká na něj. Myslím, že opravdu chce v jeho kurzu uspět.

Profesor zvedne ruku – tu s pytlem. „Takže volím: pojďme nakupovat!“ Ušklíbne se. „Potřebuji si koupit nějaký věci! Kdo je pro?“

Moje žena napne rty. „Je to správná věc,“ odkloní ode mne svůj pohled a zvedne ruku.

V okamžiku mizí v pytli. Chce se mi křičet odporem k tomuto znásilnění zdravého rozumu, vlastnictví, morálky a racionality, ale jsem v menšině, takže k čemu by to bylo?

---

Chcete-li se dozvědět více informací o autorovi, pokračujte na stránku o Freedomain Radiu.